Když je něco vícerychlostní, tak proto, že převodové ústrojí nedokáže měnit rychlost kontinuálně. Typickým příkladem je automobil, jehož převodová skříň neumí dodat automobilu nízkou a vysokou rychlost zapojením stejných součástek. Proto máme převodovou vícerychlostní skříň.
Je-li Evropská unie konstruovaná stejně jako automobil, kdy se nesourodé státy pohybují různými rychlostmi, je požadavek na převodovou skříň logicky odůvodnitelný. Přerozdělování peněz v rámci konvergenčního programu nevedlo – a nikdy ani nebylo zamýšleno vést – ke stejné rychlosti například Lucemburska a Rumunska. Zatímco Rumun touží žít jako Lucemburčan, Lucemburčan odmítá žít jako Rumun. My třeba toužíme žít jako Němci, ale jako my chtějí žít maximálně sudetští Němci. Vícerychlostní EU je logicky nevyhnutelná.
Otázka zní, co má být převodovou skříní. Na první dobrou nás napadne měnová politika. Vícerychlostní EU je nemožná v rámci měnové unie. Zachování národních měn je klíčové pro různé rychlosti, aby se automobil nerozbil. Různé státy pojedou různou rychlostí a do nějakého pomyslného cíle (stavu štěstí) dorazí v různých časech.
Zatímco Lucemburčan bude v cíli zítra, Rumun dorazí za rok. Co bude Lucemburčan v cíli mezitím dělat ? Bude čekat na Rumuna, aby se společně radovali ? Ale kdeže. Lucemburčan pozítří pofrčí dál a za rok bude pro Rumuna v nedohlednu. (Jen u nás se možná bude sudetský Němec radovat.)
Je-li naším cílem nějaké štěstí, není nejmenší důvod sedět s ostatními v jednom automobilu. Každý si dojedeme do cíle svým národním způsobem. Jediné pravidlo, na kterém se musíme s ostatními shodnout, je, že nám rychlejší automobily nebudou házet na silnici hřebíky.