Každý z nás, kdo se živíme prací, si uvědomujeme hloubku pořekadla, že bez práce nejsou koláče. Jakmile vynecháme pracovní úsilí, například kvůli nemoci, lenosti nebo jiné překážce, koláčů máme méně. Úměrnost vztahu práce a množství koláčů je pro nás přirozená. Přechod do světa, kde tato úměra neplatí, je pro nás nejen nepředstavitelný, ale také nemravný. Nechat si donášet koláče na lehátko považujeme za ostudu.
Takovou mravnost jsme očekávali po pádu socialismu. Počítali jsme s odklonem od socialistického systému povinné zaměstnanosti a očekávali rozvrstvení společnosti do čtyř skupin: na ty, kteří pracujeme hodně, na ty, kteří pracujeme průměrně, na ty, kteří pracujeme málo, a na ty, kteří nepracujeme vůbec. Koláče měly být rozvrstveny stejně: hodně koláčů pro první skupinu, průměrně koláčů pro druhou skupinu, málo koláčů pro třetí skupinu a drobky pro čtvrtou skupinu. Taková byla naše představa o kapitalismu. Nakolik se naše představa rozešla s realitou, můžeme dnes posoudit. Ale nečiňme falešný závěr o kapitalismu.
Kapitalismus ctí pořekadlo, že bez práce nejsou koláče. Pokud to dnes neplatí – jakože neplatí – není to způsobeno vadným kapitalismem. Je to způsobeno absencí kapitalismu.
Historici jednou popíší, kdy se kapitalismus začal vytrácet a kdy definitivně zmizel. My dnes už víme, že v kapitalismu nežijeme. Někde jsme ho minuli. Ještě váháme označit současnou dobu za obrozený socialismus. Ti z nás, kteří jsme socialismus nezažili, nemáme porovnání a tím méně o něm uvažujeme. Naopak ti z nás, kteří jsme v socialismu vyrostli, máme čím dál více jasno.
Socialismus se směřováním ke komunismu dříve nebo později implozí zhroutí sám do sebe. Přežijí ti, kteří si dovedou sami vyrábět koláče.